Liturgický skandál na Břevnově - prof. František Kunetka

K současné a živé kauze mše v břevnovském klášteře už bylo řečeno velmi mnohé. Já bych si proto dovolil jen upozornit na širší souvislosti, týkající se teologických základů, pojetí sakrality i problematiky hermeneutiky textů. Upřímně říkám, že nepíši nějak zvláště rád. Text je hodně osobní, není prost sarkasmu, je psán s lehkou ironií a těžkým splínem. Ať je proto i takto chápán.

1. Základní teologické principyPro správné pochopení a hodnocení každého liturgického slavení je třeba reflektovat dvě základní premisy:a) Ježíš z Nazareta – jediný chrám Nové smlouvy Židovský chrám byl symbolem přítomnosti Boží uprostřed jeho lidu. Svým pojetím představuje typ pohanského chrámu (templum), kdy do vnitřního prostoru, do svatyně, kde byl obraz nebo socha božstva, vstupoval pouze kněz; lid pak byl shromážděn venku, kde byl i oltář pro přinášení obětí. Takto byl koncipován i Herodův chrám v Jeruzalémě. Vlastní svatyně byla rozdělena chrámovou oponou na dvě části; v přední části konali službu kněží, zadní část byla přístupna veleknězi pouze jednou za rok. Kolem svatyně byla různá nádvoří (kněží, mužů, žen a pohanů). Židé pochopitelně věděli, že tento chrám "udělaný lidskýma rukama", nemůže Boha uzavřít a obsáhnout. Je symbolem, znamením Boží slávy. S tímto pojetím chrámu se křesťané radikálně rozešli. Zjevení Boží slávy a jeho přítomnosti mezi lidmi se nejvýše myslitelným způsobem děje v události vtělení věčného Slova, inkarnaci. Církev nezná množství obětí, má jen jedinou, tou je Kristus. Nemá množství kněží, ale jen jediného velekněze, Krista. Je-li tedy Kristus jediným a pravým, chrámem, obětí i knězem, pak jeho osobou začíná také jiná a nová éra chrámu a "chrámového" kultu. Tato premisa je absolutní.b) Církev – chrám z živých kamenů Apoštol Pavel označuje církevní obec v Korintu výrazy "Boží stavba" a "Boží chrám". Kristus je "živým chrámem" a pro křesťany z toho plyne toto: "Ke Kristu se připojujte jako k živému kameni… a vy sami jako živé kameny se stavte na něj, abyste byli duchovní chrám a svaté kněžstvo" (1 Petr 2,4). Augustin v jednom svém kázání, když hovoří o církvi jako chrámu, říká, že křesťané jsou jednotlivými kameny, které jsou navzájem spojeny; a tím, co je drží pohromadě ("malta"), je vzájemná láska. Jako by chtěl říci: Tam, kde jste vy, vzniká a buduje se chrám, a tím chrámem jste vy. Ten, kdo drží celou stavbu pohromadě, je Kristus jakožto kámen úhlový, nárožní (lapis angularis). Tato premisa je opět absolutní. V tomto zorném úhlu, který nikdy nesmíme ztratiti se zřetele, můžeme přejít k další skutečnosti.

2. Místo pro shromáždění křesťanů Na rozdíl od předcházejícího je vnější podoba místa pro slavení liturgie veličinou relativní, můžeme tedy snad einsteinovsky hovořit o teorii relativity liturgického prostoru. Ten se tedy vždy musí vztahovat ke Kristu jako chrámu a taktéž k živému chrámu církve, neboť osoba Ježíše Krista je pro společenství církve jediným kultovním místem. Proto křesťané z počátku nepociťovali potřebu vlastnit budovy ke svým shromážděním, neboť věděli, že se mohou sejít kdekoliv. Místo pro shromáždění nazývali chrám (ecclesia), což je zkrácená forma termínu Domus ecclesiae. V mnoha jazycích je proto užíván stejný pojem pro církev i chrám (church, Kirche, église,chiesa). Posvátnost prostoru byla dána a vytvářena přítomností shromáždění, které slaví liturgickou anamnézi Kristova velikonočního tajemství. Název obřadu "svěcení kostela" v latinském originálu však není consecratio (posvěcení), ale dedicatio (zasvěcení), neboť stavba je zasvěcována místní církevní obci, která se zde bude shromažďovat. Ve starověku tento obřad nespočíval v nějakém zvláštním ritu, ale v prvním slavení eucharistie v něm, což trvalo až do 7. století. Současné obřady uvádějí: "Slavení eucharistie je nejdůležitější a jediný nezbytný úkon, protože jím se ve vlastním slova smyslu kostel zasvěcuje". Proto tyto obřady obsahují kromě obvyklého ještě i zvláštní pozměněný ritus, který se použije v případě, že v tomto novém chrámu se už před obřadem zasvěcení eucharistie slavila.

3. Sakralita křesťanského liturgického prostoru. Liturgická komise ČBK operuje s pojmem "posvátné místo". Čím je však posvátnost místa určena? Jak máme chápat dichotomii posvátné versus profánní? Ve starověku jsou hranice jasně určeny. Fanum je posvátný pahorek se svatyní, vše ostatní leží pro-fanum, tedy před posvátným, není tedy sakrální. Kristus ovšem svým vtělením tyto hranice prolamuje a relativizuje, jsou totiž situovány jinam. Protikladem posvátného není světské. Protikladem ducha není hmota, ale neláska, nenávist, zloba. Ježíšem hlásané Boží království není čistě duchovní povahy. Obepíná totiž celý svět a také život člověka se vším, co k němu patří. Proto se křesťan během slavení eucharistie nedistancuje od vazby na tento stvořený svět, ale – řečeno poeticky – víno jako krev země a chléb jako tělo země se stávají nositeli vrcholného Božího sebesdílení v eucharistické hostině. Inkarnatorní mystika stvoření je neoddělitelnou součástí této naprosto specifické sakrality prostoru. Všechny předpisy ke slavení mše musejí být interpretovány ve vztahu k ní. Cokoliv může pomoci k jejímu prohloubení, musí být podpořeno, co ji narušuje, musí být odstraněno. Co ji však může narušit? Nevhodný prostor, nebo nevhodné jednání? Vzpomeňme na reakci apoštola Pavla na situaci v Korintu (1 K 11). Pavel tam s nebývalou přísností a rozhořčením kritizuje jejich shromáždění: "To, jak se shromažďujete, to už není večeře, jak ji ustanovil Pán." Co se tam dělo? Při společném jídle, které vždy bylo součástí shromáždění, ti bohatší začali konzumovat vlastní jídlo, aniž by počkali na ostatní (otroci nemohli přijít, jak by sami chtěli, a také neměli vlastní jídlo). Dochází tam k asociálnímu jednání, k provinění proti lásce. Pavel svým tvrdým odsudkem vlastně říká, že ta večeře Páně, eucharistie, je neplatná. Ne proto, že byla slavena v domě, ne proto, že by při ní říkali špatně nějakou formulaci, že by na stole chyběl ubrus a byla na něm sklenice od vína, ale proto, že byla porušena vzájemná láska. A proto – říká apoštol Pavel – v takovém případě nebude žádná eucharistie. Z celého slavení mše n Břevnově vyzařovala radost, přátelství, upřímná zbožnost. Jistě, chyběl kousek plátna a na stole byla sklenice. Ale i kdyby tam to obojí bylo-nabylo, nedokázalo by to nahradit chybějící lásku. Té tam však naštěstí bylo dostatek, takže mše zcela jistě platná byla. Žádný prostor není nedůstojný ke slavení liturgie. Ta se však vždy musí slavit v atmosféře víry, lásky radosti. Pokud tyto veličiny chybí, je slavení nedůstojné, byť se konalo v katedrále. Myslím, že břevnovský hospodský Ježíš by řekl: Já se zde s vámi cítím dobře, A kdyby vám někdo z velekněžského domu řekl, že na mši musíte jít basiliky, tak tam nechoďte, už proto, že je tam zima. Já jsem přece s vámi stejný tady i tam. A objednal bych si, prosím, jedno pivo.


4. Litera zabíjí, duch oživuje (2K 3,6) Při výkladu a aplikaci určitých předpisů a norem platí obecně dva principy:a) poslušnost předpisu (fidelitas litterae)b) poslušnost smyslu (fidelitas rei) V případě nějakého konfliktu je třeba se rozhodnout pro jeden z nich. Klasický příklad z dějin liturgie představuje obřad Veliké noci. Tato původně celonoční vigilie se už od 5. století začala přesouvat na sobotní večer, později pak na odpoledne, aby pak od novověku skončila jako liturgie sobotního rána. Tato skutečnost byla z liturgického hlediska nepřijatelná a neudržitelná. Průkopník liturgické reformy, olomoucký rodák Pius Parsch (+1954) začal už od dvacátých let minulého století se svým společenstvím v augustiniánském klášteře v Klosterneuburgu u Vídně začal slavit tuto liturgii v čase, pro který je určena, tedy v noci ze soboty na neděli. Byl samozřejmě napomínán a napadán, že porušuje předpisy, byl denuncován až na nejvyšších místech, ale ve svém úsilí nepolevil Jeho snaha přinesla plody až roce 1951, kdy byly tyto obřady reformovány, včetně jejich časového začátku. Parsch sám i za cenu postihu volil – jak sám říkal – Sachgehorsam (poslušnost věci) před poslušností normě (Normengehorsam). A k měnící se podobě liturgie při liturgických reformách říkával: "Mějme ducha, ten si již tělo najde." Autorita nemá vést k pouhému zachovávání předpisů, ale k odhalování smyslu jednotlivých liturgických úkonů. Pokud ctihodný a vážený arciopat břevnovský nemůže legitimně rozhodovat o tom, co se bude dít "u nich doma", což by ovšem měl, pak s předpisy buď není něco v pořádku, nebo je špatně interpretujeme. Marek Vácha se právem spokojil s jeho souhlasem a dal tím najevo, že nepochybuje o jeho svéprávnosti. Měl snad z Hradu do Břevnova vyrazit nějaký inkvizitor (či sám arcibiskup?), aby na místě pronesl rozsudek? Poněkud pikantní je fakt, že text předpisu o tom, kde se liturgie bude konat, říká, že to zpravidla! (de more) posoudí biskup pro svou diecézi; může to tedy být i jinak. Břevnovský klášter s bazilikou není nějaký kostelík s farou v diecézi. Je to úctyhodná tisíciletá instituce se svou vlastní jurisdikcí. Takže zde se "de more" právem překlání na stranu kláštera, potažmo opata, už také podle principu subsidiarity. Marek Vácha se provinil pouze tím, že ukázal na jednostrannost výkladu jednoho předpisu. Možná si vzpomněl na slova papeže Pavla VI., která pronesl v jedné své promluvě: "Člověk, který nemyslí vlastní hlavou a nerozhoduje se vlastním srdcem, je nebezpečný svému okolí". Každý předpis musí být ve službě smyslu, ne naopak. Musí být kompetentně vyhodnocen, zda je věcně v pořádku, a pak je smysluplné se jím řídit. Plním ho ne proto, že ho vyřkla nějaká autorita, ale protože dává smysl. Zcela jistě může někdy nastat situace, že ten, kdo liturgii koná a je za ni zodpovědný, dospěje po úvaze k tomu, že předpis smyslu neodpovídá, nekoresponduje s ním. Pak volí podle svého poznání a svého svědomí, což je zcela legitimní. Pokud jde o četbu evangelia, existují případy, že jej při mši s dětmi mohou číst samotné děti i s rozdělením rolí. Je zajímavé, že nikoho nepohoršuje, když na Květnou neděli nebo na Velký pátek čtou evangelium s pašijovým příběhem laičtí věřící. A pokud jde o homilii, ta může mít v menším společenství dialogickou podobu, kdy účastníci mohou vydat své svědectví o tom, jak je text Písma oslovil. Při mši s dětmi se i doporučuje, aby promluvu měl katecheta nebo katechetka, protože mají k dětem blíž než kněz atd. atd. To, že Daniel Herman přečetl evangelium sám, je jen k prospěchu věci, protože na něj ihned navázal svou promluvou, která z biblického textu vycházela. Mimo jiné byla brilantní a takových promluv bychom při televizních přenosech rádi slyšel více. Obdivuji kritiky této události, kteří stačili najednou nejen poslouchat text o lidech, kteří vidí a zároveň jsou slepí, a ještě přitom stihnou vyhledávat důvody, proč by někdo měl či neměl číst nebo kázat. Pro strážce předpisů nabízím řešení: Co když při mši v Břevnově nazazněla homilie, ale bylo podáno krásné a autentické svědectví tří lidí? A ještě lépe: co když by to bylo na jiném místě mše, třeba v úvodu nebo po přijímání? Byli by pak milovníci předpisů spokojeni? Na závěr toho zbytečného, marného a absurdního bloudění v předpisech chci na závěr říci něco o dokumentu, na základě kterého byl Marek Vácha potrestán a o který se také opírá vyjádření komise ČBK. Jedná se o instrukci Kongregace pro bohoslužbu z roku 2004 s názvem Redemptionis sacramentum (Svátost vykoupení), vyjádření liturgické komise ČBK se o něj opírá a cituje ho. Je to text, který je charakterizován podnadpisem "O tom, co je třeba zachovat a čeho se vyvarovat při slavení mše". Obsahuje vodopád předpisů a zákazů, který by úzkostlivější kněží neměli raději vůbec číst, protože je jim imputováno, že při mši od začátku až do konce nepřetržitě porušují předpisy (mimo jiné to ještě v první polovině vše bylo pod těžkým hříchem). Text budí dojem, jako by to byla velká a dlouhá odpověď na obrovské množství stížností, objednaných či neobjednaných. K jeho pochopení musíme znát kontext (Sitz im Leben), ve kterém vznikal. Papež Jan Pavel II., který vydání této instrukce schválil, (podepisoval už všechno, co mu předložili), byl v té době už velmi těžce nemocen a také zanedlouho zemřel. Ve Vatikánu tehdy vládla kurie a také vlivné společenství Opus Dei. Po vydání se zvedla vlna odporu a nesouhlasu, protože text nebyl v zásadě s nikým konzultován. V Italii nad ním mávli rukou, ale němečtí teologové jej podrobili velmi důkladnému rozboru a kvůli jeho zcela negativnímu tónu jej označili jako text velmi slabé úrovně. Nevím, co vedlo biskupa Martina Davida k tomu, že jej použil v kauze břevnovského kláštera. Pokud chtěl použít nějaký dokument z tehdejší doby, mohl použít text vydaný o tři roky později (2007), což je posynodální exhortace Benedikta XVI s názvem "Sacramentum caritatis" (Svátost lásky), která byly vydána jako plod biskupské synody o eucharistii z roku 2004. Zde se k naší problematice vztahu místa pro liturgické slavení a shromážděné obce věřících říká toto: "Podstata křesťanského chrámu se odvozuje od liturgického konání, k němuž patří shromažďování věřících (ecclesia), kteří jsou živými kameny chrámu (taktéž ecclesia)" (čl. 41). Společenství věřících tedy podstatně určuje prostor, ve kterém se liturgie slaví. Vyhodnocování jeho vhodnosti a kvality nelze vynést bez vazby na v něm shromážděné společenství. Pokud jde o samotné vyjádření liturgické komise, mluvil jsem s jedním z jejích členů, který mi dosvědčil, že o obsahu rozhodnutí nebyl vůbec informován, a že by ho rozhodně nepodpořil. Je proto škoda, že se při jeho přípravě nerozvinula odborná rozprava všech členů komise. K dokreslení tónu a formy, která je pro celý tento římský dokument charakteristická jen jednu poznámku. Obřad lámání chleba, jehož symbolická hodnota je velmi cenná a hluboká, je zde popsán takto: "Obřad ať je krátký. Ať je brzy napraven zlozvyk rozšířený na některých místech, kdy se v rozporu s normami, též za pomoci laiků, tento obřad bez potřeby prodlužuje a připisuje se mu přehnaný význam" (čl. 73). Vatikánští preláti, zdá se, nikdy neprožili a nepoznali to, že se v menším společenství láme chléb pro všechny (každodenní a běžný, ne hostie), a je tak možné prožít neskutečně krásnou, prostou a hlubokou symboliku: Jeden chléb vznikl spojením mnoha zrn, je rozdílen mezi mnohé, aby tito mnozí byli jedno. Dehonestující odsudek z pera římské kongregace je tedy oficiální předpisem, který musí (?) být zachován, jinak – podle vzoru kauzy Marka Váchy – bude následovat postih. Já jsem paradoxně za tento ostudný text vděčný proto, že si tím více uvědomuji, že slova o "přehnaném významu" obřadu zdaleka nenaplňuji, a že musím mnohem víc přispět k tomuto jeho krásně přehnanému významu a snažit se jeho symboliku stále hlouběji naplňovat při slavení liturgie uprostřed živého a radostného společenství, jehož středem je Kristus: "Tento chléb, který lámeme, zda to není účast (koinónia) na těle Kristově?" (1 K 10). Na závěr už jen perlička z téhož dokumentu (čl. 78): "Není dovoleno spojovat slavení mše s politickými a světskými událostmi." Milí biskupové, nežehnali jste někdy prapory – od obecních po hasičské, což je jistě světská událost – ve spojení se mší? Jestli ano, máme tu problém.

5. "Ježíš na ně pohlédl…" (Mk 3,5) Na úplný závěr našeho zabývání se předpisy, přejděme k úvaze, kde už ale veškerá legrace končí. V souvislosti se zde projednávanou problematikou se mi vybavuje scéna z počátku Markova evangelia (kap. 3). Ježíš v sobotu přichází do synagogy v Kafarnaum k bohoslužbě. Zde potkal nemocného člověka, měl ochrnutou ruku. Protože zde byli i farizeové, kteří hlídali, zda bude zachovávat sobotní předpisy, Ježíš se sám rozhodl, že situací vyhrotí. Známe totiž jeho slova. "Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč", která by se však také dala přeložit přiléhavěji: "Nepřišel jsem dělat kompromisy, ale vyvolat konflikt". Nemocnému přikazuje: "Vstaň a pojď doprostřed". To není tělocvičny pokyn. Teď je středem člověk, který potřebuje pomoc. Teď jde jen o něho. A Ježíš klade klíčovou otázku, která je adresována ne nemocnému, ani ne lidem, ale farizeům. "Je dovoleno v sobotu jednat dobře, či zle, život zachránit, či utratit?" Co je pro vás důležitější? Předpis nebo člověk? "Ale oni mlčeli". Ze strany náboženských autorit, duchovních vůdců národa, nepřichází žádná odpověď, ale zaryté mlčení; možná trvalo i dlouho a atmosféra zřejmě zhoustla. Mezitím v textu čteme o Ježíšově reakci: "Rozhlédl se po nich s hněvem, zarmoucen zatvrzelostí jejich srdce". To je rekce velmi tvrdá a ve zvláštní kombinaci. Ježíš se hněvá a zároveň je smutný. Důvodem jeho zarmouceného hněvu je jejich tvrdost srdce (sklérokardia). Náboženská autorita se na jasně položenou otázku, zda je důležitější člověk nebo předpis, odmítla vyjádřit. A tak Ježíš těmto sklerotikům srdce dává odpověď sám. Jako důkaz pro ně, na které straně stojí on, říká nemocnému: "Zvedni ruku!" Jsi zdráv, raduj se. Sobota je pro tebe, ne ty pro sobotu. Předpis musí složit tobě, ne ty předpisu. Upřímně řečeno, nevím, co je horší: na jasně položenou otázku mlčet nebo mluvit a jednat. Tehdejší náboženská autorita mlčela (zřejmě se i báli lidí), dnešní promluvila. Z jejich jednání víme, na čí straně stojí ona. Jestliže však Marek Vácha byl postihnut za nezachovávání předpisů, bude někdo potrestán za nezachováváni prvního předpisu v církvi, kterým je vzájemná láska a úcta? Ale největším trestem pro nás všechny, kteří lásku porušujeme, je Ježíšův pohled hněvu a smutku. Toho se já osobně hrozím nejvíce. Katolická církev zná obsáhlou knihu předpisů, která se nazývá Kodex kanonického práva. Obsahuje těchto kánonů (článků) 1752. Já ji teď využívám jako symbol předpisů vůbec, omlouvám se proto všem církevním právníkům, mezi kterými jsou i lidé velmi čestní a empatičtí. Poslední z kánonů kodexu obsahuje větu: "Při všem jednání je třeba jednat se zřetelem na spásu duší (salus animarum), která musí být nejvyšším zákonem v církvi (suprema lex in ecclesia)." Všechny předpisy by tedy měly být čteny a interpretovány pod zorným úhlem "spásy duší", což přeloženo do srozumitelného jazyka znamená: musejí umožňovat a podporovat permanentní dozrávání člověka k plnosti a svobodě. Z toho hlediska by pak bylo ale logické, aby tento kánon byl v kodexu umístěn na místě prvním (jako číslo 1), nikoliv posledním s číslem 1752.To je ovšem dlouhý proces, neboť v katolické církvi trvá zavedení jakékoliv reformy velmi dlouho. Pro začátek by ale určitě stačilo, kdyby alespoň do svolání další synody za mnoho let se tento kánon posunul alespoň o jedno místo dozadu (č. 1751), tedy na velmi pěkné předposlední místo. Zaplať Pán Bůh i za to.