Odsun
Dnes jsme na správné straně hranice.
Spisovatel je spolupachatelem všeho zla, které se děje v jeho rodné zemi nebo je prováděno jeho krajany. A pokud tanky jeho země zaplaví asfalt cizí metropole krví, potom hnědé skvrny hanby poskvrní tvář spisovatele navždycky, stýská si Rus Alexander Solženicyn v slavné řeči při obdržení Nobelovy ceny za literaturu v roce 1970.
Ještě dávno předtím, 27. ledna 1945 byl osvobozen Auschwitz/Birkenau, Evropa se postupně dozvídala, co se vlastně dělo. Kdybychom tenkrát věděli...
My víme. Víme, že patříme k lidstvu, že jsme nejdříve lidmi, a až pak Češi. Víme, že jsme spojené nádoby světa. Viděli jsme rozstřílenou porodnici v Mariupolu a viděli jsme tvář ženy, co zahynula spolu se svým dítětem. Viděli jsme zakrvácené a zabité civilisty. Tvář oné staré ženy. Každý den to vidíme. Zlo je realita našeho světa, zlo dlouho doutnalo pod povrchem a teprve nyní se odhalilo, odkopalo, vidíme ve své nahotě všechny, kdo mu sloužili, tam i zde. Vidíme, kdo se dnes u nás zmateně omlouvají či vymlouvají, že celé ty roky nevěděli, že netušili, že neodhadli, dva naši poslední prezidenti a jejich suity a mnoho dalších. Neumím jim to věřit. Ale o tom nechci mluvit, chci mluvit o něčem mnohem důležitějším.
Co se děje v posledních dnech v České republice, mě naplňuje hrdostí, a věřím, že se to zapíše hluboko do kolektivního nevědomí národa. Poprvé za mnoho let mám vládu, na kterou jsem hrdý, poprvé za mnoho let jsem hrdý na premiéra, dnes zejména, že přijel do obleženého Kyjeva, jsem hrdý na všechny Čechy, kteří krom svých peněz dávají i svůj čas, a zejména na ty, kdo krom tělocvičen nabízí i své domovy.
Pláči, když si připomínám poválečný odsun a pořádáme u nás v Brně vzpomínkové akce, na krutý odsun, na dobu, kterou už moje generace nezažila a kterou se neodvažujeme soudit. Připomínáme si jen událost, která se stala a rok co rok se chodí z Brna na jih, až na hranici. A vzpomínáme. Dnes nastává opačný proces, dnes lidé přicházejí, se svými děsy, se svými strachy, se svou bezmocností, nesebevědomí a bez znalosti jazyka. Kdo byl v posledních dnech na Hlavním nádraží v Praze nebo v Kongresovém centru, ví, o čem mluvím. Dnes jsme na správné straně hranice. Mám nekonečnou radost, jak se Češi zachovávají. Nic z toho, co se děje, nebude zapomenuto. Nelze srovnávat nesrovnatelné, ale přece jen, možná že rány dávné minulosti v nevědomí národa budou aspoň částečně uzdraveny.
Abych odpověděl na dálku Solženicynovi, alespoň v těchto dnech jsme pochopili, že svoboda vychází z udatnosti a hrdinství, že svoboda je pro nás stále plamenem, který osvěcuje naši zem, že pro svobodu jsme ještě schopni oběti, že jsme pochopili, že život není partie ping-pongu, ale ohromná bitva, dílo, kterého se účastníme naplno, s vírou, že i v těchto těžkých dnech pravda zvítězí. A že jedno slovo pravdy převáží celý svět.
Mám radost, že u toho mohu být. Děkuji za to vám i Bohu.
Staroměstské náměstí, 15. března 2022